Nákupní košík je prázdný.

0 položek
Celkem:
0,00 Kč
Vstoupit
0 položek (0,00 Kč)
 
 
0,00 Kč (0 položek) vstoupit do košíku

ITALIAN MASTERS 2018

Naše premiéra na Italian Masters (mistrovství Itálie v plavané)

Kapitola 1 – Organizace závodu

Ve dnech 3. a 4. listopadu jsme se společně s Martinem Raškem, jeho otcem Zbyňkem a mou přítelkyní Alenou vydali na mistovství Itálie v plavané a následný Tubertini Day. Obě soutěže proběhly ve městě Ostellato v severovýchodní Itálii nedaleko Benátek. Na místních kanálech probíhají soutěže prakticky každý víkend a jedná se tedy o velmi prochytávané a náročné vody s velmi vybíravou rybí osádkou.
Mistrovství Itálie se chytá jako tříhodinový závod ve dvou skupinách – první menší skupina rybářů loví ve dvojicích a bez použití patentek jak v krmení, tak na háčku. Druhá většinová skupina loví ve čtveřicích a s plným použitím patentek.  Jeden pár z této čtveřice  chytá vždy na kanálu Vecchio a druhý na kanálu Vallette. S Martinem a s dvojicí italských rybářů, která nám byla přiřazena, jsme se přihlásili do „patentkového“ závodu čtveřic. Členové jedné dvojice chytají vždy vedle sebe  na úseku o délce 20 m a úlovek obou závodníků se váží dohromady.

Kapitola 2 – Trénink
V pátek, po ranním příjezdu do deštivého Ostellata, jsme se po kratším oddechu vrhli rovnou na trénink na kanál Vecchio. Kanál je zhruba 100 m široký s velmi malým až žádným proudem, dlouhý mnoho kilometrů a pro potřeby závodního rybolovu ideální. Byl jsem tu loni s kolegy feedraři, takže to pro mě nebylo až tak nové. Kolem desáté ráno už závodní trať připomínala naše nejvyšší soutěže v plném závodě, ačkoli se jednalo jen o trénink. Vzhledem k dešti se břeh žlutil, zelenal, černil a modral množstvím deštníků a děličky v délkách 13, 11 i 9,5 m již dychtivě čněly nad kalnými vodami kanálu.
Postavili jsme bedny a po rozdělání několika topsetů i odhozů a namíchání malého množství hlíny a krmení jsme zasedli a naše splávky s černě obarvenými anténkami byly připraveny signalizovat záběry.
Záběry ovšem nepřicházely. Pinky, velké červy i malé vzteklé hnojáčky ryby úspešně ignorovaly…
Patentku jsme při tréninku ještě neměli, ovšem ani pohled na kolegy okolo, kteří jí na háčku měli, nebyl příliš optimistický. Velmi sporadicky chytali malé cejny kolem 10 – 15 cm, tzv. placquette (plaketa), jak se jim zde říká.
Během tréninku jsem na pinku docílil jednoho nepatrného záběru z děličky, ovšem plaketa se vypnula… po mnoha desítkách minut jsem po druhém záběru na hnojáčka chvilku vodil větší rybu, pravděpodobně slušného cejna, ovšem se stejným výsledkem. Odhoz se jevil jako naprostá ztráta času. Martin při tréninku nedocílil záběru vůbec.
Odpoledne jsme vše zabalili a celí mokří a zklamaní odjeli pro patentku, kterou nám přivezl Luca Pergreffi. Patentka byla nádherná a po Lucových radách jsme přece jen trochu pookřáli a těšili se na sobotní závod. Luca radil krmit jen hlínou somkou s patentkou (a to pouze kalíškem), na háček č. 18 až 20 dát jen jednu patentku a žádné pinky ani nic podobného na háček ani do krmení .. ryby by prý mohly znechuceny odjet.
Večer jsme všichni v pensionu u skvělého merlotu projednávali taktiku na závod a shodli se, že nejlepší bude dělička 13 m a jemné udičky od 0,75 do 2 gr s návazci 0,08 až 0,10. Jako krmení jsme zvolili MVDE Turbo black a hlínu typu somme od Waltra Tamáse, která se mi letos hodně osvědčila. Turbo black mi doporučil Ferruccio Gabba, skvělý firemní rybář společnosti Tubertini. Je to krmení s malou aromatikou, velmi jemné, vhodné jako nosič a prý nijak neruší místní zpovykanou rybí osádku.

Kapitola 3 – Závod Italian Masters

V sobotu ráno jsme se dostavili do Sportovního paláce, kde proběhlo losování a další organizační záležitosti. Ono vlastně ani nešlo o losování, každá dvojice obdržela obálku, ve které bylo na papírku číslo sektoru i štontu. Vzhledem k počtu závodníků (kolem 1000) je to tak jistě rychlejší a je to tady zvykem.
Po obvyklých ranních zmatcích jsme konečně zaparkovali vedle určeného místa lovu a začali vše připravovat. Rozbalil jsem šest topsetů se dvěma splávky 0,75 g, dvěma 1 g a dvěma 1,5 gr, které se nám jevily po pátku jako vhodné, což potvrdil i Luca. Sonda ukázala hloubku kolem 1,2 m a to tak, že stabilně po celém lovišti. Martin přichystal topsety v podobném duchu, odhozové pruty jsme nechali v pouzdrech. Zbyněk mezitím skvěle namíchal krmení s hlínou - 2 kg turba a 4 kg hlíny pro každého.
Bylo nám trochu divné, že po nás kolemstojící rybáři pokukují při míchání krmení, později jsme pochopili proč. Limit krmení pro každého je v této soutěži 12 lt a 1,5 lt živé složky, z čehož krmné patentky může být jen čtvrt litru a velká patentka je omezena stejně jako u nás.
Během přípravy jsem se ptal sousedních italských rybářů, kdy bude kontrola krmení, ale lámanou angličtinou mi sdělili, že nic takového se tu nedělá. Nikdo z nich neměl ani oficiální nádoby, krmení i živou chystali rovnou na odkládací stolky u beden. Letmým pohledem do jejich kbelíků jsem odhadl, že měli 2-3 lt krmení na celý tříhodinový závod. Proto ty jejich udivené obličeje, když nám Zbyněk nosil takřka plné 12 lt kbelíky a nádoby nadité kuklami a utopenými červy dle českého zvyku.
Po signálu krmení jsme začali s Martinem kalíškovat připravené kuličky krmení s kuklou a patentkou v počtu cca 15 ks a přikryli je dalšími zhruba 10 kuličkami čisté hlíny s patentkou. Hlína pěkně kalila a klidná hladina kanálu s jen nepatrným proudem slibovala pěkné zážitky, také déšť úplně ustal.
Zazněl signál chytání a montáž s 0,75 gr splávkem a jednou patentkou na háčku Serie 2 bronzato zajela do vody. Zahájil jsem lov v naměřené hloubce a černá anténka se po chvilce zanořila zhruba 2 cm pod vodu. Po záseku se na hladině mrskla první plaketa. Bez potíží jsem cejnka zvícího 15 cm zasakoval a po zavezení malé kuličky hlíny s patentkou pokračoval ve stejném duchu dál. Martin po chvíli vhodil svého prvního cejnka také do sítě. Čekal jsem, že přijdou další záběry v rychlém sledu za sebou, a že rychle opatřím rybce v síti další kamarády, ale to jsem se spletl. Až po cca dvaceti minutách přišel další nesmělý záběr a malá plaketa se přemístila do vezírku. S Martinem jsme oba vymýšleli možné i nemožné věci, abychom frekvenci záběrů poněkud zvýšili, ale výsledek byl stále stejný…. Změny hloubky, změny ve stylu krmení, použití lehčích i těžších montáží i jiné finty nám přinesly vždy jen jednoho cejnka za 20 – 30 minut. Popravdě jsme na to prostě nepřišli. Celkem jsem takto chytil 8 rybek a Martin 6. Po mé pravici lovící Ital chytal přece jen pravidelněji, ale žádnou změnu oproti nám ve stylu lovu jsem nezaznamenal. Dělal to samé, nebo to tak aspoň vypadalo. Později jsme se dozvěděli, že se jednalo o vítěznou dvojici v sektoru, ačkoliv jeho kolega chytal mnohem méně. V podobném duchu pokračoval celý závod u nás obou a celkový výsledek 1,35 kg nás „vynesl“ na krásné poslední desáté místo v sektoru. Zajímavé byly minimální rozdíly mezi závodníky, vítězná dvojice vážila něco kolem 3,2 kg. Pokud jsem viděl, nikdo z kolegů v sektoru nechytl větší rybu, bylo to jen o oněch plaketách, tedy cejncích kolem 15 cm…. Tak skončil závod Italian Masters a vzhledem k našemu chabému výsledku a absenci naší druhé italské dvojice, která nakonec vůbec nedorazila, jsme se umístili až někde na chvostu celého pole….
Nicméně odpoledne jsme ve Sportovním paláci přišli na jiné myšlenky obdivujíc novinky od Tubertini, Maveru, Trabucca, Colmicu i Hydry, které zde byly instalovány pro potěchu oka rybářova. Máme se příští rok na co těšit… Konkrétně u Tubertini mě potěšily nové boloňky Classic a Metal Level, které se velmi hodí do českých podmínek, a také nové bedny v černé i žluté barvě podle vkusu každého rybáře...

Večer na pensionu jsme se snažili zanalyzovat celý závod, ale na nic moc jsme nepřišli. Rady od kolegů se velmi rozcházely a každému fungovalo něco jiného. Podle mě se jednalo o naprosto náhodné ryby, které pendlovaly od jednoho krmeného místa ke druhému a v přehršli nabídky se zastavily vždy na okamžik a pak zas pluly dál k jiné části švédského stolu o délce mnoha kilometrů. Strategie na nedělní závod byla nicméně určena takto: Martin zahájí děličkou a po ulovení několika pojišťovacích rybek se podívá s odhozem dozadu a pokusí se ulovit větší rybu, např. karasa, kteří by tam prý také měli být. Tato jediná ryba by mohla stačit k pěknému umístění. Já se budu držet děličky. Krmení jsme zkorigovali takto: Martin namíchá 1 kg MVDE Turbo black s hlínou a kuklou. Na úvod nastřílí pár kuliček na odhoz cca 35 m a trochu nechá na pozdější dokrmení. Na děličku nakalíškuje jen několik kuliček čisté hlíny s patentkou. Já nakalíškuju cca 15 kuliček čisté hlíny s patentkou po signálu krmení a během závodu jen sporadicky vyvezu pár kalíšků holé patentky.
Předsevzetí do druhého dne bylo jasné .. během Tubertini Day musíme chytit víc….


Kapitola 4 – Tubertini Day
V neděli ráno jsme měli v Ostellatu problém se zaparkováním, protože situace byla ještě kritičtější, než v sobotu. Chytal se totiž nejen závod v rámci Tubertini Day, ale také Colmic Day, Maver Day apod., na které se sjeli fanoušci z celé Itálie a na základě toho se populace celého Ostallata na čas zdvoj- až ztrojnásobila .. k velké potěše majitelů pensionů, hotelů a restaurací v okolí.
Do Sportovního paláce jsme se dostali s jistým zpožděním a obálku s „vylosovaným“ číslem sektoru a štontu obdrželi jako jedni s posledních. Po urychleném přesunu na kanál Valle di Lepri, kde měla společnost Tubertini přidělen mnohakilometrový úsek pro své fanoušky, jsme opět vše rozbalili. Martin si navíc připravil dva odhozové pruty s wagglery Walter Carbon match 14 gr a chystali jsme vše podle večerní dohody. Lovilo se podle stejných pravidel, jako v sobotu, jen ve dvojicích nikoli čtveřicích.
Po zakrmení a zahájení lovu jsem se trochu trápil. Martin už měl chycené dvě plakety, ale anténka mého splávku stále nechtěla poznat svět pod hladinou kanálu Lepri. Konečně jej poznala .... zásek … a nic… roluji děličku zpět a hlavou mi zní mnohá neslušná slova. Ale na háčku se přeci jen něco třepe … bližší pohled odhalil candátka o délce cca 8 cm. Se smíšenými pocity jsem ho hodil do sítě a posléze chytil další tři podobné obrovské dravce. První cejnek se konečně přemístil do vezírku až po cca 30 minutách závodu, následován po chvíli dalším a ještě jedním. Martin naopak zaznamenal konec zájmu ryb, když po počátečním ulovení tří cejnků záběry ustaly … to byl signál k uchopení odhozu a patentka s kuklou po chvilce letěla do zakrmeného místa na 35 metrech. Byl to krok správným směrem .. záběry na sebe nenechaly dlouho čekat a po několika zásecích do prázdna se špička Martinova T-matche poprvé prohnula pod tíhou obrovské cca deseticentimetrové plakety.
Náš předpoklad o přítomnosti velkých ryb a jejich ochotě brát bohužel nevyšel. Martin chytal odhoz velmi pěkně a krmil precizně, měl mnohem větší počet záběrů, než já z děličky, ale výsledkem byli zase jen malí cejnci, snad i menší, než ti u břehu.
Závod jsem dokončil s cca osmi cejnky, jednou slunečnicí vydřenou u břehu na topset a se čtyřmi candátky. Martin chytl cca 12 cejnků a  několik candátků. Váha ukázala 1,18 kg, takže jsme navzdory většímu počtu ryb vážili ještě méně, než v sobotu. Nicméně jsme se umístili lépe, než v předchozím dni, dvojice Italů po naší levici se trápila ještě více a vážila pod kilo. Rozdíly byly opět minimální, většina dvojic vážila kolem dvou až tří kg, jen vítěznému páru se povedla jedna velká ryba (tuším karas) a váha jim ukázala cca čtyři kg…

Co dodat dál - s Martinem jsme se shodli, že jsme nikdy nechytali na takto těžké a technicky náročné vodě s malou a velmi obtížně chytatelnou osádkou, která je tak odlišná od našich vesměs skvěle zarybněných vod. Rozdíly jsme ovšem zaznamenali také v jiných aspektech, především v obrovské popularitě tohoto sportu v Itálii a v jejich obrovské závodnické a vůbec plavačkářské základně…. Také je třeba obdivovat obrovskou závodnickou profesionalitu ve všech věkových kategoriích s jakou přistupují ke každému závodu. V neposlední řadě je zřetelná velká loajalita ke „své“ rybářské firmě, s jejímž nářadím chytají… není zde příliš zvykem mít nářadí od různých firem a být „mnohobarevný“… naopak jsou zde většinou vyhranění modří, zelení, žlutí, popřípadě červení rybáři….

Musel jsem po závodech odpovídat na mnoho poznámek, zda se nám vyplatilo investovat tolik času a peněz, abychom chytli několik cejnků a mokli na rozbahněné trati…. Odpověď zněla ano, vyplatilo a zkušenosti jsou to k nezaplacení. Příští rok sem s Martinem vyrazíme znovu, vyzbrojeni těžce vydobytými zkušenostmi z letoška. Pevně doufáme, se k nám přidají i další nadšenci, abychom byli schopni vytvořit jednu nebo lépe dvě ryze české čtveřice...
Velký dík patří Zbyňkovi za neocenitelné rady, skvěle namíchané krmení a za práci, kterou si dal s živou nástrahou. Poděkování patří i mé přítelkyni Aleně za cattering a tolik potřebná slova útěchy v pravých chvílích ...






Copyright 2014 - 2018 © SplávkyItalia